Bezstarostný a poněkud nezodpovědný Lukáš prochází životem, aniž by řešil jakékoli problémy. Ovšem ani jemu osud nespletl jenom růžovou nit. Po rodinné tragédii se musí postavit na vlastní nohy a začít uvažovat o životě jinak než jako o ráji plném požitků a nic nedělání. Když překoná nejtěžší období, svitne mu přece jenom šťastná hvězda. Stojí tváří v tvář skutečnosti, že se ze dne na den stal nezávislým. Díky tomu si zařídí život tak, aby se mohl cítit spokojený a vlastně i užitečný. Ale v okamžiku, kdy se pohybuje na vrcholu a uvědomuje si, že má v podstatě všechno, po čem kdy toužil, mu děsivý osud vstoupí do života podruhé.

Příběh o rodině, přátelství, lásce, penězích a smrti...

 

Aktuality

 
 

Nepoužité kapitoly

 

První rok byl

za námi. Úspěšný rok. Na silvestra v půl druhé ráno jsem se uklidil do kuchyně a brečel, pak se smál, a zase brečel. Sám jsem si potřeboval zrekapitulovat život, dát si nová předsevzetí do nového roku, zamyslet se nad minulostí, poučit se z ní. Brečel jsem nad úspěchy i nad svou spokojeností. Smál se překážkám, které mě zpomalily, které jsem překročil, přelezl či přeskočil. Životním útrapám jsem se smál.

„Co tu děláš tak sám? Všichni tě hledáme." Anička za mnou přišla, slezl jsem z pracovního stolu a vrhl se k ní, pevně jsem ji objal, hladil po zádech a tisknul k sobě.

„Miluju tě, Ani, miluju tě..."

„Dej mi pusu, prosím," řekla potichu, prsty mi přitiskla na spánky. „Zase jsi přemýšlel?"

„Až přestanu přemýšlet, umřu."

Vydali jsme se společně ruku v ruce do sklepa za oslavující společností, pan Tichý si k nám na silvestra pozval všechny své známé, celý dům jich byl plný.

I pan Smutný přijel, ubytoval se v apartmánu s manželkou a čtyřměsíčním miminem. Když přijeli, strčili mi to dítko do náruče.

„Pohlídej mi ho," jakoby nic zahlásil pan Smutný a odešel do auta pro kufry. Držel jsem mu hlavičku a nevěděl, co mám dělat. Koukalo to na mě velkýma bezstarostnýma očima, cukalo sebou a slintalo. Díval jsem se mu do očí a pokoušel se usmívat. Vysvobodila mě až paní Smutná.

Ve dvě hodiny bylo plno, objednávky se zpomalily, lidé spíš pomalu usrkávali, než že by do sebe pití klopili jako na začátku večera. Užívali si prvního dne v novém roce, naslouchali hudebnímu a hereckému umění studentů a studentek z druhého ročníku Divadelní akademie múzických umění.

Došel jsem s Aničkou ke stolu pana Tichého, jeho žena se na mě usmívala, objala mě kolem krku a dala mi pusu na tvář.

„Na pravdu a na lásku!" prohodila do rozjařené společnosti, celá opilá dobrou náladou.

„Na pravdu a přátelství, na lásku a na vítězství, na spokojenost v novém roce, na úspěch, na zdraví vám přeji, přátelé!" vychrlil ze sebe pan Tichý do hudební pauzy. Slyšela ho celá společnost, všichni pozvedli číše, přiťukávali si se svými blízkými okolo.

„Ani, skočíme nahoru na jedno číslo?" optal jsem se své partnerky toužebně s přivřenými víčky.

Dívala se po svém otci, protože on se díval po ní, usmála se na něj, poslala mu vzdušný polibek.

„Za tři minuty se sejdeme za barem," šeptala mi do ucha, Anna.

„Fajn, za dvě minuty padesát pět vteřin."

„Kam zase jdeš?" ptal se pan Tichý.

„Jdu zkontrolovat bar, jen rutinní obchůzka, za patnáct minut jsem zpět." Odešel jsem na bar a dělal, že jsem plně zaměstnán, a po očku sledoval svou partnerku.

 

 

Přes všechnu tu dřinu

to byl dobrý rok, přátelství se utužilo pracovním nasazením a touhou vytvořit něco kvalitního. Žádné problémy nenastaly, snad jen pár maličkostí. Někteří hoteliéři si nás všimli a postupně přicházeli a okoukávali naše služby a produkty. Málokterý byl spokojený a přál nám hodně štěstí, většinou si našli nějakou věc, proč být nepříjemný, nejeden se hádal a křičel na servírku, že si objednal něco jiného, že se mu tohle nelíbí, čokoláda je moc čokoládová, káva je moc sladká, že chtěl preso, a ne picolo. Nic si nedali vysvětlit, přišli k nám jen dělat naschvály. Nechápal jsem to a Adam s Vojtou mě vždycky po takové návštěvě museli uklidňovat. Nervy mi pracovaly, dlouho jsem to rozdýchával. Nedokázal jsem pochopit, že jsou lidé, co nám nepřejí nic dobrého.

Život je o okamžicích, skládá se z krátkých časových úseků, a ty nás pak přenášejí přes dlouhé epochy, které většinou nejsou ani veselé, ani šťastné. Jenomže veselý či šťastný okamžik má hodnotu desetinásobku, ba stonásobku všedního mnohaletí. Měl jsem vyhráno, kolem mě byli lidi, kteří mi důvěřovali, ctili mě a vytvářeli ony veselé a šťastné chvíle.

Když je člověk permanentně šťastný a navíc bohatý, začne se po čase měnit. Nudí se a přemýšlí, jak se mít ještě líp, Jenže mít se dobře není rovnice o dvou neznámých, je to rovnováha mezi prací a odpočinkem, mezi únavou a čerpáním nových sil, mezi dobrem a zlem. I dobro na věčné časy je pro člověka zlem, nejde se mít jen dobře, škodí to charakteru. Bohatství v rukou špatného člověka přináší jenom závist.

 

 

Ale dokaž mi,

prosím, že jsi to zase ty. Dokaž to prací a svou spokojeností a kvalitním životem. Pokud zklameš, další šanci už u mě nedostaneš! Je to na tobě, kamaráde..."

„Už žádné drogy... nikdy!" jednoznačně odtušil Vojta a dodal: „Nebo navždy."

„Můžeš pít alkohol?" zeptal jsem se.

„Jasně že můžu. Proč se ptáš?"

„Tak až dovaříš, napijem se my tři na tvůj příjezd. Patřičně ho oslavíme!"

„Ty vole, nebudu vařit, ale péct!" vtipně mě opravil. Odbrzdil jsem auto, vypnul výstražná světla a vyrazil do kavárny.

„Ty vole... dělej si, co chceš. Hlavně to musí být chuťově dokonalé, labužnický skvost hýčkající zákazníkův apetit."

Vojta se v kavárně nezdržoval. Hned si všechno vyskládal do kuchyně a začal tvořit. Skočil jsem si na pozdní oběd k jeho otci do restaurace, bohužel tam nebyl. Dal jsem si jako obvykle steak se šťouchanými bramborami, ale od té doby, co Vojta skončil, nikdo nedovedl udělat ani brambory, ani maso tak dokonalé. Těšil jsem se na večer, s čím na nás vyrukuje.

Po pozdním obědě jsem si zalezl k sobě, lehl jsem si do křesla a četl. Báječný relax.

 

 

Zasedli jsme u mě

k jídelnímu stolu, před námi byla vyskládaná Vojtova odpolední práce. Ještě jsme neochutnali a už se usmíval, paráda. Těšil jsem se na večer se svými přáteli.

„Tak co bude s tím vínem, otevřeš ho ještě dneska?"

„To nejde, korek je zaseknutý."

„Ukaž, dej to sem... raději nám představ tu nádheru tady." Otevřel jsem v mžiku láhev a všem nalil.

„Vypadá to dobře, čím začneme?" zeptal se Adam. Přiťukli jsme si na Vojtův návrat.

„Začal bych tady tímhle, ten vypadá hodně luxusně. Co to je, ty vole? Vypadá to jako kravský lejno ve formě," zavtipkoval jsem.

„Ty vole, něco ti povím. Nezáleží na tom, jak to vypadá, ale jak to chutná. Když to zákazníkům vysvětlíš a popíšeš, přemluvíš ho a on si to koupí... Možná s nedůvěrou, ale koupí a ochutná... No, a když to ochutná a zjistí tak jako ty, že je to božské..." Vojta nám každému přisunul kousek. Úžasné! Čokoládová exploze!

„K tomu bych potřeboval aspoň dvě cappuccina, než bych to snědl," vyvalil jsem ze sebe trapně.

„Ano, pak už nezáleží na tom, jak to vypadá, ale na výmluvnosti. Zákazník začne přemýšlet a hledat."

„Co hledat?" zeptal se Adam opatrně.

„Krásu v ošklivosti! Nakonec tento dort v soutěži popularity vyhraje, protože je vnitřně nejsilnější." Ticho. Sledovali jsme ten dort, jako by měl obživnout. Vojta měl pravdu.

„Musíte říct servírkám, co jsem vám teď řekl já... Nejde prostě říct zákazníkovi, co chceš, vole, zákusek, aha, támhle je skříň, vyber si, vole, a přijď mi říct, co sis vybral. Chápete!" Vojta byl v extázi.

Oba jsme přikývli a vyprázdnili číše. Přemýšlel jsem a kalkuloval. „Na kolik vyjde tento dort? A vůbec, jak se jmenuje?"

„Plus mínus čtyři stovky s daní. Není to levné, ale mám dojem, že Pravda také není levná. Krásné ke krásnému, dobré k dobrému."

„Na kolik vyjde kousek?"

„Dvacet osm korun, krájet se bude na dvanáct."

„To je slušné... to je velmi slušné!" přikývl Adam, musel jsem souhlasit.

„A jak se jmenuje?"

„Vojta," řekl odhodlaně Vojta. Dali jsme se spontánně do smíchu. „Ne... dělám si srandu, nazval bych ho třeba Nugátový dort, na jméně nezáleží. Bylo by dobré, aby se obsluha naučila o každé sladkosti mluvit. Stačí tři čtyři sladké věty, říkám jim slintající. Chápete?"

„Ne tak docela."

„Máš třeba v lednici poslední kousek dortu. Co s ním? Potřebuješ ho prodat a na jeho místo dát dort jiný. Buď ho prostě sníš, nebo když přijde zákazník, tak mu naznačíš, že tento kousek už si necháš... Anebo — vážně ho chcete?"

„Možná, dej mi ještě jiný příklad."

„Tak třeba tento nugátový dort." Na moment zapřemýšlel. „Zamyšleně řekneš, hmmm... Pozor, je rozdíl mezi hm a zamyšleným hmmm... Ten vůbec není špatný, možná nejlepší, jaký jsem kdy jedl. Nugát... čokoláda... kávička. A nakonec pořádné vydechnutí nosem, zamyšlený pohled, hmmm..." Smáli jsme se, Vojta byl kouzelný, probudil se v něm starý bavič.

Do deváté hodiny večerní jsme ochutnali všechno, co připravil. Nevečeřel jsem a ani nepotřeboval, byl jsem přeplácaný sladkostmi. Ano, vynikajícími sladkostmi z dílny mého kamaráda. Věděl jsem, že naše spolupráce bude prospěšná pro obě strany, nebylo nad čím váhat, jeho malinovo-borůvkový dort, borůvkový nářez, čokoládové tyčinky, čokoládové krekry a tvarohový dort mě ubezpečily, že naše spolupráce má budoucnost.

„Vojto, děkuju." Na moment jsem se zamyslel a srovnával si myšlenky. „Dám ti stejné peníze, jako jsi měl u otce, dvacet pět tisíc, plus padesát tisíc na dovolenou." Vojta zazářil, byl spokojený. „Ale musíš si ty peníze zasloužit, nedám ti je zadarmo!" Adam mě pozorně sledoval, chtěl mi něco říct mezi čtyřma očima. „Za rok se tu sejdeme, když Adam i já budeme s tvou prací spokojení, další rok ti dám milion korun. Pokud si budeš chtít za rok pořídit dům, auto, protože budeš mít rodinu, neváhej a pověz mi to. Když budeš mít problémy ohledně peněz, zajdi za mnou nebo za Adamem, společně to vyřešíme, už žádné kraviny," řekl jsem, co jsem měl celou dobu na srdci. Adam vypadal spokojeně, Vojta pokorně žasnul.

Sklopil jsem pohled na nugátový dort, vypil sklenku vína do dna, kluci udělali totéž. Zašel jsem do lednice a otevřel druhou láhev dědova Chardonnay.

„Děláš si srandu, Lukáši?" pravil Vojta. Hleděli jsme si do očí, znali jsme se osmnáct let. Od šesti let se mnou sdílel všechno dobré i špatné. Byli jsme dva, ale řadu let jedna ruka, jeden hlas a jeden názor. Viděl jsem v jeho očích zmatek. Nevěděl, zda mi má věřit, pochyby ovládly jeho mysl. Díval se tu na mě, tu na Adama, hledal záchytný bod.

„Nešťastnou náhodou jsem přišel k velkým penězům, mám jich fakt hodně, víc, než potřebuju. Jste jediní lidé, které mám, a proto jsem se rozhodl, že se s vámi o své peníze podělím. Dám vám šanci, abyste byli spokojení, protože pak budu spokojený i já. Společně dokážeme hodně, jsme profesionálové." Odmlčel jsem se. Podíval jsem se na čokoládovou tyčinku, byla to jen sušenka, oplatka podélně rozpůlená, obalená v kvalitní mléčné čokoládě, ale vynikající. Na posezení bych jich snědl dvacet, jen by to do mě padalo. Koukám na ni, přesycen sladkým. „Sněz mě, sněz mě!" Tak jsem ji sežral a její dvě kolegyně taky.

„Jsem tak rád, že jsem zpátky," řekl Vojta do ticha. „Měl jsem obavy z toho, co mě tu čeká, ale na Vánoce jste mě tak nadchli a dneska absolutně odrovnali, staří dobří přátelé." Povzdychl si.

„Bylo to těžké — překonat drogy?"

„Ani ne. Na začátku a pak ještě občas jsem měl krizi, jinak to nebylo tak zlé, ještě jsem v tom neplaval moc dlouho. V říjnu nám tam přivezli jednoho dlouholetého fetáka, kluk jako my, byl tam už potřetí, syn jednoho známého herce." Povzdychl si. „Ten byl pěkně v prdeli, být s ním byla muka, ten mě definitivně vyléčil. Byl už totální magor, všichni se ho báli."

„A co nějaký holky? Měls tam nějakou?"

„Jednu, jen jsme spolu spali. Všechny holky tam byly divný, sice hezký, ale moc zamindrákovaný, problémový, nebylo o co stát. Droga je změnila, odsunula na druhou kolej, sebrala jim ženskost," vzpomínal Vojta a v duchu se na Moravu vrátil.

„Hlavně že ty ses nezměnil," řekl jsem radostně a plácnul ho po rameni.

„Změnil... zestárl jsem tam tak o deset let."