Bezstarostný a poněkud nezodpovědný Lukáš prochází životem, aniž by řešil jakékoli problémy. Ovšem ani jemu osud nespletl jenom růžovou nit. Po rodinné tragédii se musí postavit na vlastní nohy a začít uvažovat o životě jinak než jako o ráji plném požitků a nic nedělání. Když překoná nejtěžší období, svitne mu přece jenom šťastná hvězda. Stojí tváří v tvář skutečnosti, že se ze dne na den stal nezávislým. Díky tomu si zařídí život tak, aby se mohl cítit spokojený a vlastně i užitečný. Ale v okamžiku, kdy se pohybuje na vrcholu a uvědomuje si, že má v podstatě všechno, po čem kdy toužil, mu děsivý osud vstoupí do života podruhé.

Příběh o rodině, přátelství, lásce, penězích a smrti...

 

Aktuality

 
 

Úryvky z knihy

 

 

Pozoroval jsem nebe, bylo úplně černé, plné hvězd a hvězdiček. Tu tady, tu tam nějaká spadla a já si přál, co se nesmí vyslovit nahlas, aby se to v budoucnu splnilo. Nemohl jsem se vynadívat na tu krásu. Pozoroval jsem, prohlížel, kochal se, zkoumal a identifikoval jednotlivá souhvězdí. Dýchal jsem z plných plic svěží večerní vzduch, životadárný kyslík, a pročišťoval si mozek i plíce.

Cítil jsem v celičkém těle, jak mi procházejí žilami kuličky čerstvého kyslíku, jak mi dodávají do svalů novou energii a sílu. Noc byla tmavá, myšlenky světlé, budoucnost jasná, minulost zapomenuta, krása pominula a hudba začala hrát.

 

 

 -----------

 

 

„Manželka si přeje, abys k nám dneska přišel na večeři.“

„Cože?“ vyhrkl jsem s nehraně zoufalým výrazem.

„Pochybuju, že tě moje žena od nás v noci pustí, takže počítej s tím, že u nás přespíš.“

Zarazilo mě to zpátky do židle. Sice jsem neměl na dnešní večer nic v plánu, ale jít k rodině, kterou jsem v podstatě neznal, večeřet u ní a konverzovat se mi vůbec nechtělo. Rychle jsem přemýšlel, jak se z toho co nejlépe vykroutit.

„Pane Tichý, velice si vážím vaší nabídky…“ koktal jsem a stále hledal slova k úniku. „Ale to nemůžu.“ Čekal jsem, co bude dál.

„Proč ne, už něco máš? Řekni mi, proč nechceš přijít?“ vypadal uraženě. Mozek mi pracoval na sto procent, hledal jsem jakýkoli důvod, který by neurazil hostitele.

„Pane Tichý, vždycky když vidím spořádanou rodinu, cítím, jak mi úzkost svírá žaludek… celé tělo. Nebyl bych dobrým společníkem.“ To bylo hezky řečeno, to musí přijmout.

„Žena mi včera kladla na srdce, abych tě přivedl za každou cenu.“ Sakra! proklínal jsem v duchu jeho aktivní manželku. „A dneska ráno dodala, že bez tebe se nemám vracet. Jistě chápeš, v jaké jsem situaci.“ A máš to jasný, vole, z toho se nevyvlíkneš.

 

 

 -----------

 

 

„Nechceš večer ke mně na večírek? Tráva zadarmo a vím zcela určitě, že tví kámoši tam budou také.“ Začal se nahlas smát. Smích byl hraný, ale jeho pohrdání mnou ne, cítil jsem, jak se mi zvedá žaludek.

„Ne, díky, možná jindy!“ Rychle jsem vystoupil a zapadl do nejbližší uličky. Bál jsem se otočit, šel jsem, nevěděl kam, nezastavoval, dýchal jsem, jako bych měl za sebou maraton. Zapadl jsem do prvního podniku, který byl po ruce. Taková malá kavárna. Objednal jsem si kávu s mlékem, byl jsem jediný host, a pomalu se dával dohromady. Bylo mi zle, třásl jsem se. Hodnou chvíli mi trvalo, než jsem nabyl ztracenou rovnováhu.

Hnusilo se mi přemýšlet o Jitce a o mých kamarádech, tedy hlavně o Vojtovi, který se na mě vykašlal a raději jde k feťákovi než ke mně. Nechápal jsem ten obrat. Rychle jsem dopil, zaplatil a pomalu se vracel k autu.

 

 

-----------

 

 

„Od té doby, cos před týdnem odjel, se můj manžel úplně změnil!“ Mrkla po mně a věnovala se pozorně obalování masa. S jakoukoli reakcí jsem si dal načas, uvažoval jsem nad tím, co řeknu.

„Myslíte… k horšímu?“ Po mých slovech se přestala na moment věnovat masu a prošpikovala mě žensky dokonalým rentgenovým pohledem, na tváři se jí zračil spokojený výraz.

„Už dvakrát mi přinesl květiny, líbá mě, když přijde domů z práce, políbí mě, když ráno vstane a kdykoli jsme spolu sami. Přestal se tolik honit za prací, obden se věnuje holkám, začal zahradničit. Přijde mi jako vyměněný. Co jsi s ním provedl?“ Pak se hned opravila, ani jsem nestačil zareagovat. „Nebo víš co? Nechci to vědět, hlavně ať to tak zůstane. Dlouho jsem nebyla tak šťastná jako teď. Jsem ráda, že jsi tu.“ A věnovala se dál řízkům.

 

 

Víc nedám...   :-)