Stručný popis knížky

 

Po relativně poklidném oťukávání mladého Lukáše z prvotiny Aleše Pragera se touto knihou čtenář ponoří do daleko hlubších vod. Hrdina tohoto příběhu, mladý ekonom Karel, si jednoduše vzal příklad z Jánošíka a rozhodl se bohatým brát a chudým rozdávat…

 

Proč jste začal krást, Karle?

Z čistě sobeckých důvodů. A když krabic od bot bylo tolik, že jsem je neměl kam dávat, začal jsem myslet i na druhé.

 

Proč jste vstoupil do politiky? Co jste od toho očekával?

Lidé v mé blízkosti mě přemluvili. Jsem člověk, který rád buduje. Máma si myslela, že bych svým přístupem mnohým pomohl a také uspokojil své potřeby ovládat druhé.

 

Říká se o vás, že jste nejpoctivější politik od pádu komunismu. Cítíte to také tak?

To je blbost! Poctivý politik rozhodně nejsem, ale při své práci myslím na lidi a jsou za mnou vidět výsledky. Na člověka, který o sobě říká, že je poctivý, si dávám dvakrát pozor. A pokud to o sobě říká politik, tak je to buď ta největší svině, nebo je k ničemu.

 

A jak se daří rodině?

Rodina je mým koníčkem. Daří se nám dobře, děkuji, děti rostou, samé příjemné starosti.

 

Nabídka

 
 

Úryvky z knihy

 6

Měsíc před volbami

jsem si udělal tři dny volno, strávil jsem je s rodinou u nás v Táboře. Naše preference stouply na dvanáct procent a v ten moment Hass zakázal všem komunikovat s médii. Bylo nás málo. Kdybychom získali dvanáct procent, museli bychom sehnat další dva lidi navíc. V danou chvíli nemožný úkol. Potřebovali jsme deset procent, a tak jsme nejdražší kampaň v historii, vyšla nás na necelých pět miliard korun, nepravdami očerňovali. Jediné peníze, které jsme zaplatili za reklamu, byly ty, za něž jsme v novinách naši práci pomlouvali.
Volný celý den jsem neměl už dlouho. Od rána jsem měl dobrou náladu, Blanka mi nechala na celé dopoledne děti a vyšla si do města.
Rozložil jsem Aničce a Haničce všechny jejich panenky a hračky po obývacím pokoji. Veškeré dveře jsem pozavíral a usadil se do křesla s novinami.
Holčičky si hrály spolu, moc rámusu nedělaly, a já si to vychutnával.
„Tatí, tatí… mně se chce na záchod!“
„Tatí, mně taky.“
„No tak honem, holky. Které se chce víc?“
„Mně,“ hlásila se starší Anna.
„Mně taky!“ křičela mladší Hanička.
„Tak postupně, holky. Aničko, jsi starší, tak nejdřív půjde sestřička, jó?“
„Tak jó.“ Pohladil jsem obě po vlasech. Holky nám rostly jako z vody, byla to radost. Obě jako by Blance z oka vypadly.
Má žena byla v pátém měsíci. Pevně jsme doufali, že tentokrát to bude kluk. Moc bych si ho přál, holky jsou skvělé, ale fotbal si s nimi nezahraju.
Dopoledne uteklo jako voda. Právě jsme hráli oblíbenou hru na koníčka, což znamená, že jsem se šoural po čtyřech s oběma holkama na zádech, když se vrátila máma. „Ahoj, všichni!“ volala ode dveří, ale všiml jsem si, že něco není v pořádku.
„Mamí, mamí…“ Holky ze mě seskočily a hrnuly se jí do náruče. Blanka je přitiskla k sobě a mě obdařila smutným pohledem.
„Stalo se něco, Blanko?“
„Byla jsem v nemocnici… na ultrazvuku.“
„A…?“
„A bude to zas holka.“
„To není možné!“
„Je. Tady mám fotku.“
„Dej to sem.“ Vstal jsem ze země a tupě zíral na neidentifikovatelný černobílý obrázek.
„Budeš muset vymyslet jméno pro holčičku, Kájo.“
Chvilku bylo ticho a pak jsem políbil svou ženu i holčičky na čelo. „Budeme jí říkat Marfuška.“
„Co prosím?“
„Marfuška, naše třetí dítě bude Marfuška.“
„To nemyslíš vážně, Karle.“
„Ovšem že to myslím vážně!“
„Holky, běžte si uklidit hračky, půjdeme jíst!“ Když holky odcupitaly, propíchla mě pohledem: „Takže Marfuška říkáš?“
„Jo!“
„Stojíš si za tím?“
„Jistě!“
Jméno pro první dítě jsem vybíral já, pro druhé Blanka. Rozhodli jsme se totiž, že to vezmeme na přeskáčku. Když jeden vybere jméno, druhý to bude bez námitky akceptovat. Teď jsem byl na řadě já.
„Tak jo,“ kývla Blanka a šla do kuchyně připravit oběd.
Celé odpoledne až do večera jsem pracoval na zahradě, posekal trávník, připravil dříví na zimu. Třísky na podpal nám vydrží určitě až do února. Celou tu dobu jsem uvažoval nad tím, jak je ten osud nespravedlivý!
S Blankou jsme se domluvili, že si pořídíme třetí dítě, ale čtvrté už ne. Byla to podmínka — třetí, a dost.
Nedokázal jsem vstřebat, že nebudu mít kluka, že nebudu mít s kým hrát fotbal, učit se matiku, že mu nebudu radit, jak na holky. Stanu se jen ochráncem svých děvčat.
Sedl jsem si sklesle na pařez a díval se do prázdna.
„Oplatím ti to,“ vyrušila mě Blanka.
„Co?“
„Přemýšlela jsem. Čtvrté dítě bude určitě kluk. Říkala jsem si, že by to měl být Igor…“
„Cože?“
„Igorku, pojď sem. Igorku, nepatlej se v tom jídle. Igor Veselý, udatné chlapisko s ještě větším penisem, než má jeho otec!“
„Pojď ke mně, Blanko.“
Cítil jsem, že se něco stalo. Miloval jsem svou ženu jako nikoho na světě, ale tento rozhovor posunul náš vztah někam dál. Někam do sfér ohromného porozumění a splynutí. Třetí holčičku jsme pojmenovali Helenka, po Blančině babičce. Prý to byla skvělá žena, tak proto.

  

8


Sestře se dařilo,

když jsem dostudoval, poslala mi na účet půl milionu. Místo aby si užívala vydělaných peněz, šetřili s Tobiášem snad víc než kdy předtím, aby nám s mámou peníze vrátili. Odstěhoval jsem se do Prahy, pronajal jsem si tam malý byt na sídlišti.
Takže jsem měl půl milionu čistých, jasně doložitelných peněz, v krabici od bot jsem měl další dva miliony. Slušné peníze pro začátek.
Od setkání s policejním kapitánem jsem loupil jen dvakrát, pečlivě jsem si vybíral oběti, vše probíhalo v klidu, naprosto bez problémů.
Přesto jsem se rozhodl toho nechat. Jsem inženýr, přece nebudu dělat to, co jsem dělal jako student, musím výš. Dál jsem vysedával po nákupních centrech, dál jsem sledoval bohaté lidi, dál jsem je chtěl okrádat, ale jinak. Chtěl jsem víc.
Koupil jsem si auto, octávku, ničím nevybočovala z řady, stříbrná, dva roky stará obyčejná škodovka s klimatizací, průměrné spolehlivé auto, kterých jezdí po silnici desetitisíce.
Dva měsíce jsem denně doprovázel luxusní vozy až k nim domů, dva měsíce jsem špehoval případné oběti, které by zapadly do mé rovnice. Po nocích jsem o těchto lidech vyhledával informace. Pořád to ale nebylo ono.
Až se jednou náhodou stalo, co se stát mělo. Miluju procházky starou Prahou, ten den jsem se vykašlal na nějaké sledování, měl jsem toho plné zuby a potřeboval si odpočinout. Celé dopoledne jsem chodil ulicemi, vychutnával atmosféru Prahy, zašel si i na vynikající oběd. Pak na espresso do kavárny — a tam jsem našel to, co jsem dva měsíce hledal.
„Ještě si dám vodu,“ pravila malá obézní žena, přes padesát jí asi bylo, potkat ji v noci, bez rozmyslu bych vysypal všechny peníze z kapes a utekl.
„Nic už nechci,“ odsekl malý obtloustlý upocený muž, jen o něco málo starší než ona. Servírka z nich byla celá nesvá, dělala, co jim na očích viděla s takovou rychlostí, jako by obsluhovala pana prezidenta s chotí.
„Kdy přijdeš domu?“ vyštěkla žena.
„Večer. Musím ještě na úřad, pak jdu na večeři s tím… však víš, musíme doladit detaily.“ Servírka donesla vodu, poděkování se nedočkala.
Seděl jsem zády, přibližně pět metrů od nich, ale všechno viděl v zrcadle. Mluvili hlasitě, nikdo je nezajímal, měli vlastní svět, sebevědomí, arogance a kuráž z nich byly cítit na první pohled.
Rychle jsem dopil kafe, viděl jsem totiž, že žena vytahuje peněženku. Hned jsem vstal a šel na bar zaplatit, abych je předstihl.
Zaplatil jsem a vydal se zpět ke stolu pro brýle. Cestou mě žena počastovala znechuceným pohledem, pěkně shora až dolů si mě prohlédla, pak se otočila na svého muže a zatvářila se, jako by před vteřinou kousla do citronu.
Ještě na okamžik jsem si sedl a dělal, že píšu esemesku, poočku jsem ovšem sledoval vedlejší stůl.
„Platím!“ vykřikla žena k baru a třením prsty o sebe dokreslila situaci. Do servírky jako by uhodil blesk, skok sem, skok tam, a byla u nich s účtem.
„Dvě stě patnáct, prosím,“ pravila servírka a usmívala se, jak jen to šlo. Žena vyndala tři stovky a jen mávla rukou na znamení, že nic vracet nechce, ani se na servírku nepodívala.
V tu dobu jsem už vycházel ze dveří kavárny a rychle spěchal do auta. Ženu jsem sledoval až domů, zastavila u prvorepublikové vily na Malvazinkách.
Když zašla do domu, vydal jsem se k domovnímu zvonku — stálo tam rodina Balejova. Hned mi došlo, odkud znám toho muže. Balej, starosta Prahy pět, v novinách několikrát spojován s prodejem městského majetku pod tržní cenou, s nákupem předražených služeb pro město, několikrát souzen, nikdy však odsouzen. Pokaždé zproštěn viny, důkazy nepřímé, vina neprokázaná.
Málem jsem vyjekl radostí. Je jasné, že je to člověk jako já. Pokud alespoň třetina zpráv o něm nelže, musí schovávat všude možně spoustu peněz v hotovosti. Uvažoval jsem, kolik asi tak krabic od bot má doma napěchovaných prachama.
Rodinu Balejovu jsem sledoval ještě tři týdny, zjišťoval všechny podrobnosti, všechno si zapisoval a vyhodnocoval. Také jsem si dvakrát prošel okolí domu a našel dvě únikové cesty. Jako nejlepší jsem vyhodnotil únik přes menší park do jednosměrné ulice, která pak vedla na hlavní a do centra. První kamera byla až na křižovatce o půl kilometru níž.
Dokonale jsem se připravil na den D.
V půl jedenácté večer jsem byl celý v černém s kšiltovkou na hlavě připravený před domem rodiny Balejů, v kapse pistoli, v druhé paralyzér, v batohu dvě průhledné lepicí pásky, jedny erární rukavice, náhradní baterku do paralyzéru, dvě tatranky a půl litru vody na zažehnání žízně.
V celé ulici nebyla ani noha. Přistoupil jsem k brance a zazvonil. Pan a paní Balejovi se dívali na televizi, pak se rozsvítilo hlavní světlo.
Já už jsem přelézal dvoumetrovou branku, měl jsem přesně čtyři vteřiny na to, abych došel přibližně dvanáct metrů ke dveřím domu. V tu dobu by se měly otevřít a paní Balejová svým krákavým hlasem vzkřiknout směrem k brance: „Kdo to je?“
Jenže to se nestalo. Když jsem seskočil z branky na zem, dveře se otevřely, a když jsem byl v půlce cesty ke dveřím, vyšel z nich pan Balej.
Než stačil otevřít pusu a něco říct, došlo mu, co se děje — utíkal jsem dlouhými kroky k němu. Na tělnatého dýchavičného muže, co si dává k snídani grilované koleno, měl nečekaně rychlou reakci.
Skočil rychle nazpět domů, to jsem byl dva metry od dveří, a ty se začaly rychle zavírat. Měl jsem v očích strach, svaly napnuté, zadržel jsem dech, ještě mi zbýval poslední krok. Ramenem jsem v posledním okamžiku narazil do dveří. Kdybych se opozdil o desetinu sekundy, rozplácnul bych se o ně; teď jsem na ně narazil takovou silou, že se rozletěly dokořán a srazily pana Baleje na zem. Proběhl jsem, dveře se odrazily od zdi a zabouchly.
Váleli jsme se oba po zemi, dvě vteřiny mi trvalo, než jsem zase nabyl vědomí a mohl přemýšlet.
„Co se to tam děje?“ řvala z obývacího pokoje paní Balejová. „Co to je za rány?“
Rychle jsem se postavil na nohy, rameno mě bolelo, ale nic zásadního. Vyndal jsem pistoly a do druhé ruky si vzal paralyzér, narovnal kšiltovku a zpod čepice si sroloval přes obličej mnou zhotovenou masku. Pan Balej se stále válel na zemi, uhodil se do hlavy, byl dezorientovaný, ale při vědomí.
„Co se sakra děje?“ řvala paní Balejová, teď už docela naštvaně.
Mezitím její manžel vstal. Měl roztržené obočí, tekla mu z rány krev, všímal si ale jen mé pistole. Pokynul jsem mu, ať jde za svou ženou. Beze slova poslechl.
„Co se ti stalo?“ vykřikla paní Balejová, když viděla zakrváceného muže vejít do obývacího pokoje. Nato jsem se objevil já a namířil na ni pistoli.
„Dobrý den, paní Balejová. Sedněte si zpátky na zadek, vašemu muži nic není.“ Pokynul jsem panu Balejovi, aby si sedl do křesla. Opět bez řečí poslechl. Stále byl mimo z rány do hlavy, zato jeho žena byla čilá až moc.
„Víš, kdo my jsme? Tohle ti jen tak neprojde!“ A vzala do ruky mobil.
„Položte to prosím a mlčte.“
„Udělals nejhorší chybu svého života, ty parchante!“ Dál jsem ji nemohl nechat křičet, rozhodl jsem se pokračovat pouze s panem Balejem.
„Dám tě zavřít, až z…“ Nenechal jsem ji domluvit a polechtal ji paralyzérem.
„Ty hajzle…“ Nešetřil jsem baterku a zvýšil dávku, podle návodu ji to mělo oddělat na několik minut.
Pan Balej se ani nepohnul, vyhodnotil zřejmě situaci jako bezvýchodnou, jen sledoval, co se děje, potil se a klepal strachy.
Sebral jsem ze země mobilní telefon paní Balejové a vypnul ho. „Kde máte mobil?“
„V kapse,“ špitl pan Balej, zašmátral a podal mi ho. I ten jsem vypnul.
„Co chcete?“
„Myslím, že dobře víte, proč jsem tady.“
„Nevím. Co chcete?“
„Pane Baleji, nehrajte tu divadlo. Vím, že jste chytrý, proto mě za vámi poslali.“ Mířil jsem na něj pistolí a nechal ho přemýšlet. Vytáhl jsem z batohu izolepu a připoutal jeho ženě nohy k sobě, ruce jsem jí svázal za zády, nemohla se ani hnout. Stále byla v bezvědomí, ale pravidelně dýchala.
„Co se mnou chcete udělat?“ klepal se muž.
„To záleží na vás, pane Baleji, na vaší spolupráci. Za deset minut můžu být pryč.“
„Přišel jste si pro peníze,“ neptal se, jen to tiše konstatoval.
„Ano, dlužíte je.“
„Já bych je ale vrátil! Ten obchod ještě neproběhl, vždyť jsem vám to už několikrát vysvětloval.“ Chytil se za srdce a zhluboka dýchal.
„Pane Baleji, neprotahujte to. Přišel jsem si pro peníze. Dejte mi je a půjdu, nic jiného mě nezajímá, takový je můj úkol.“
Pan Balej zhluboka dýchal, krůpěje potu mu rosily čelo, zhrouceně seděl v křesle, přemýšlel. Nechal jsem ho při tom jen na okamžik.
„Pane Baleji!“
„Dobře, tak dobře, počkejte tady, přinesu je.“ Zvedl se.
„Bzzz!“ V ten moment zabzučel můj paralyzér. Dal jsem mu lehkou dávku, ale hned se válel po zemi a kňoural bolestí.
„Pane Baleji, tady velím já! Teď se zvedněte… honem!“ Poslední slovo jsem vykřikl. Pomalu se soukal na nohy, klepal se zimou a potil jako v sauně.
Začínalo mi být také horko, měl jsem na sobě kalhoty, přes to tepláky, sportovní větrovku, cítil jsem, jak se mi lepí košile na tělo. Ztrácel jsem klid a rozvahu, trpělivost mě opouštěla.
„Ještě jednu hloupost, pane Baleji, a strávíme tu společně celou noc. Udělám z vás člověka, kterého budou všichni na první pohled litovat.“
„Já… přece…“
„Mlčte! Jdeme… hned!“
Na moment ještě zaváhal, ale stačilo jen zvednout paralyzér a muž se dal do pohybu. Šel jsem dva metry za ním, vystoupali jsme po schodišti do prvního patra, tam se musel zastavit a dvakrát nadechnout. Neměl jsem slitování a kopnul ho do zadku. To ho popohnalo, šel k nejbližším dveřím a vstoupil dovnitř. Opatrně jsem obhlížel místnost — koupelna, okno bylo neprůhledné, nikdo nemohl zvenku vidět, co se uvnitř právě děje.
Pan Balej mlčky sundal mohutné zrcadlo. Za ním se objevil sejf, metr na výšku, šedesát centimetrů na šířku, pořádný sejf s mechanickým kódovým zámkem.
V tem moment jsem si vzpomněl na otce. Musel jsem se v duchu smát, chvilku mi trvalo, než jsem se uklidnil. Ještě že jsem měl masku.
„Otevřete to, hned!“
„Ale já vám dlužím jenom tři miliony!“
„Otevřete to, zbytek nechte na mně, jsem poctivý člověk.“ Málem jsem se rozchechtal. Tuto větu totiž použil v jednom rozhovoru on sám, když se ho novináři ptali, co říká na obvinění z korupce.
Panu Balejovi se tak klepaly ruce, že dvakrát spletl kód. Konečně se mu ho podařilo zadat, tiché cvaknutí a dveře trezoru se na centimetr otevřely.
„Jdeme dolů za vaší paní, pane Baleji.“
„Ale přece… a co peníze?“
„Ty si vezmu sám.“
„Ale…“
„Jdeme dolů, a to hned!“ Teď se pan Balej definitivně zhroutil, klesl na kolena a prosil mě, ruce sepjaté v prosebné gesto.
Nevěřil jsem mu to, ten člověk dostal jeden z nejvyšších veřejných postů, měl důvěru veřejnosti a tu zklamal. Hamižně si hrabal pro sebe a pro pár vyvolených okrádal desetitisíce lidí, slepé, postižené, sebral peníze na opravy, na vzdělání, na kulturu pro veřejnost. Nechal tak jako mnozí v jeho funkci po celé republice peníze jen na holý provoz a na záplatování nezbytných děr v systému. Vlastně ani na to ne, na to si půjčil a zadlužil generaci, která se teprve učí psát a počítat. Copak jsem mohl mít slitování? Copak si ho takoví lidé zaslouží?
„Vstávej a přestaň šaškovat! Dělej! Rychle, ty hajzle!“
Pan Balej, mrtvolně bílý, sestupoval po schodech jako omámený, v obývacím pokoji klesl do křesla, pohled měl kalný, byl úplně mimo. Vůbec si nevšímal své ženy, která se na podlaze pokoušela vyprostit.
„Lehněte si na zem, teď vás svážu jako vaši paní,“ řekl jsem a chystal si izolepu.
Lehl si beze slova na zem, jako beránek dělal, co jsem mu poručil. Odložil jsem pistoli na stůl a s paralyzérem v jedné a izolepou ve druhé ruce k němu přistoupil. Ležel čelem k zemi, odevzdaný, cítil jsem, že jsem vyhrál.
Nadzvedl jsem mu levou nohu, už jsem se chystal omotat ji izolepou, když leklá ryba zničehonic ožila. Vzepřel se vší silou a kopl mě do břicha. To jsem nečekal. Rychle se otočil, v mžiku byl na nohou a hnal se ke stolu, kde jsem si odložil zbraň.
Já se válel na zemi a popadal dech. Když pan Balej sahal po pistoli, já se teprve zvedal, bylo jasné, že mu v tom nezabráním. Zůstal jsem stát, kde jsem byl, a ruce jsem zvedl nad hlavu na znamení, že se vzdávám.
Pan Balej vzal zbraň a mířil mi jí na hlavu, pět metrů nás dělilo od sebe.
Šklebil se na mě, nahlas se smál, jeho manželka sebou cukala na zemi, ani se na ni nepodíval.
„Ták, a teď jsi v prdeli, co?“
„Vypadá to tak, pane Baleji.“
Smál se a otíral si pot, a stále mi přitom mířil na hlavu. Přemýšlel jsem, jak se z toho dostat, ale nic kloudného mě nenapadlo. Vyčkával jsem, co se bude dít.
„Teď zavolám pár přátel, kteří ti ukážou, co je to peklo. Ty sis myslel, že mě okradeš? Mě??“
„Pane Baleji, ta zbraň není nabitá.“
„Co?“
Do pana Baleje jako by uhodil blesk, jen zamrkal, na nic jiného se nezmohl.
Vydal jsem se k němu, kohoutek pistole cvakal naprázdno.
„Bzzzzzzzzzz!“ Paralyzér poskytl panu Balejovi pár minut klidného spánku.
Svázal jsem ho, tak jako předtím jeho ženu. Přistoupil jsem k ní.
„Paní Balejová, jste v pořádku? Nepotřebujete něco?“ zeptal jsem se, ale ta se jenom kroutila a zmítala.
„Pokud se neuklidníte, budu to brát, jako že nic nepotřebujete!“ Ta žena byla bojovnice, naštěstí jsem jí zalepil pusu, jinak bych patrně ohluchl.
Stále mručela, tak jsem ji nechal svému osudu. Zkontroloval jsem jejího manžela, jestli dýchá, a šel do prvního patra, do koupelny, k trezoru.
Našel jsem v něm dvaačtyřicet balíčku tisícovek, spočítal jsem jeden — přesně sto tisíc. Na samém dně ležela černá kožená taška a v ní tři miliony v pětitisícovkách.
Hvízdl jsem a zavzpomínal na otce. Teď jsem poprvé cítil, co on zakusil devětatřicetkrát, když otevřel sejf a ládoval peníze do kapes.
Všechno jsem to naházel do batohu, zašel do ložnice a rozsvítil tam. Pak jsem šel do obývacího pokoje a tam zhasnul, celé přízemí bylo ve tmě. Oba leželi tiše na zemi. Vzal jsem mobilní telefon pána domu a zapnul ho, hned naskočil do provozního stavu.
Dalších dvacet minut jsem čekal potmě na chodbě, sundal jsem si masku, ale kšiltovku si nechal. Listoval jsem seznamem a četl si přijaté i odeslané zprávy, nic zajímavého.
Po dvaceti minutách jsem vyšel z domu, tiše se vydal k brance a poslouchal, jestli někdo nejde po ulici. Nikdo nikde.
Přelezl jsem branku a vydal se do parku. Tam jsem si sundal tepláky, vysvlékl sportovní bundu, všechno zabalil do klubíčka a narval do batohu. Zavolal jsem si taxíka a šel na roh ulice. Taxíka jsem si vyhlédl definitivně den před loupeží, každý den stál na Andělu a čekal na případného zákazníka. K Malvazinkám to měl dvě minuty cesty.
Nastoupil jsem a poručil si na hlavní nádraží, tam jsem přestoupil na vlak do Benešova. Ve vlaku jsem si dal svačinku. V Benešově jsem se vydal pěšky dva kilometry ke svému autu, které jsem nechal na okraji města.
Za hodinu jsem parkoval svou oktávku ve svém novém bytečku na sídlišti Bohnice v Praze osm, osprchoval se a šel spát.
Až druhý den jsem z telefonní budky zavolal na policii, že pana starostu doma přepadli.